Vzpomínám si, že v první třídě jsem chtěla odjet do světa. Připravila jsem si večer do tašky učení a měla v plánu odjet. Bohužel jsem v noci na to při spánku zapomněla, tak se nic nekonalo. Od devíti let jsem chodila do skauta, s kterým jsme sjezdili celé Čechy a mě moc bavilo jezdit vlakem a chodit lesem, spát v lese, tábořit v létě i v zimě. Zvlášť ve sněhu to bylo dobrodružné, rozdělat oheň z mokrého dřeva, udržovat ho celou noc a ráno s rozedněním se probudit za zvuků ptactva jako první a na ohni udělat čaj. V patnácti jsem se naučila dělat si stan z celty zvaný hrobeček, je to snadné, vyspíte se v tom a ranní rosa vám nerozmáčí spacák, nebudíte se se studenýma nohama.
Pak takové ty autostopy s kamarády. Čundry, koupání v lomech a přespávání v lese s povídáním a jointy.
V osmnácti mě lákal jeden americký básník žijící v Praze, abych se za ním vydala stopem do Vídně sama. Ukazoval mi knihu o ženě, která v devatenáctém století sama cestovala po Sahaře. Bohužel při tom nakonec přišla o život. I já jsem se sice sbalila a vyrazila, ale nakonec jsem potkala jednoho známého a nikam jsem nejela. Zalekla jsem se.
Pak přišel stop s mužem do Itálie, jeli jsme z Českých Budějovic do Říma. Skončili jsme po 16 hodinách v autech v Benátkách a bylo to krásné. Dva dny jsme pobyli u jednoho Itala a pak jeli zase stopem domu. Ještě toho léta, jsme se ale narychlo s jedním párem vydali do Maroka přes Španělsko ve čtyřech na celých šest týdnů (2001). To už bylo náročné, ale skvělé. Odvezla jsem si lásku k Maroku i Španělsku a k cestování. Do Maroka jsme se později vydali ještě jednou s mužem (2008), také jsme navštívili Toskánsko a uskutečnili jeden trip do nádherné Florencie. Oba umělecké duše jsme si užívali co se dalo.
V roce 2013 jsem měla chuť zkusit zase něco nového a vzpomněla jsem si na svatojakubskou pouť z knihy Alchymista (Paolo Coelho). Poskládalo se to samo. Měla jsem jet s přítelem, ale ten mi tři týdny před naplánovaným odjezdem odřekl. Měla jsem domluvené hlídání dětí na celý měsíc, nové boty za dva a půl tisíce, novou matraci, vařič, byla jsem natěšená a rozhodla jsem se, že to nevzdám, ale pojedu sama. Ukázalo se, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí.
Cestování s někým se může zdát jednodušší a jistě je bezpečnější. Na druhou stranu jsem si hned první dny uvědomovala neskutečné výhody své samoty. Je na Vás, co se rozhodnete dělat. Můžete si sednout na šutr u cesty a čumět, sedět tam celé dny a nikoho tím neštvete. Nikdo se s vámi nenudí. Nemusíte s nikým mluvit, nikdo vám nevypráví svůj srdceryvný příběh ani ohrané vtipy. Nemusíte se smát, nemusíte sami vyprávět svůj srdceryvný příběh ani vyprávět vtipy, rychle vzpomínat na nové. Nemusíte trávit víc času, kde nechcete a když chcete, můžete se dívat na klišé zapadajícího slunce, jak dlouho chcete. Můžete pozorovat mravence, stopy v bahně, nikam nepospícháte. Nic vám neuteče, nikde nemusíte být včas. Je to jen a jen na vás.
První čtyři dny ve Španělsku jsem skoro nikoho nepotkala a tohle mě úplně pohltilo. Klid, volnost, svoboda, žádný stres. Bez zapnutého telefonu, bez mapy, jen s plánem dojít z Ovieda do Santiaga podle žlutých šipek, které byly halabala nastříkané sprejem jak od malého dítěte v nepravidelném rozestupu. Někdy jsem nevěděla, jestli jdu kilometr dva dobře. Někdy jsem se musela vracet. Je to jako hra, krásná hra. Vnímáte mnohem více všechny detaily, radujete se z barev kolem sebe. Obdivujete barevné květiny, plané růže, uvědomujete si ráz krajiny a cítíte vzduch, který voní mořem. Vážně, cítíte moře několik kilometrů od něj.
Spaní je jednodušší než se zdá. Buď dojdete do albergue, malá hostel pro peregrinos za donativo, dobrovolný příspěvek nebo to nestihnete či je plno, tak když jste unavený, prostě si lehnete, kde chcete. Najdete si fajn místo, kde člověk není vidět, vyhodí spacák na karimatku a spí. Když jdete celý den, únava vás hned uspí, takže se zapadajícím sluncem, nekoukaje na hodinky, zkrátka, když už jste příliš unavení, lehnete a spíte. Spala jsem v lese, na mezi, u moře (tam se musí dát bacha na příliv... abyste neskončili spacákem ve vodě), v křoví, na trávě za plotem a jednou na cizí posekané zahradě mě ráno vzbudil zvuk traktoru, babka se šla se synem podívat, ale nic neřikali. Jednou na poli mě po ránu z háje zdravili dva dědečkové na procházce se psem. Lesy hodně připomínají české lesy, takže přespání mi přišlo v klidu. Akorát je tu hodně eukaliptových stromů, kapradě jsou vyšší a flora se mění s krajinou, ale poznávám spoustu květin a krajin z obrazů španělských malířů. I malé pejsky ve vesnicích, co mívají na obrazech šlechtici, i Goaya se mi připomněl.
A vidíte hvězdy, moře hvězd, Santiago de Compostella... Hvězdné pole... žádné větší město na Camino Del Norte od Aviles není, Santiago má 80.000 obyvatel, takže jdete vesnicemi, trochu horami, podél moře, kolem rybářských přístavů sem tam, přes vysoký most, po silnicích i lesem, hájemi, po plážích.
Na zvířata jsem moc narazila. Jednou na divoká prasata v horách, ty jsem neviděla, ale beželi vedle mě v kapradí. Ale hlavně na spoustu krav, jedna mi stála v lese v cestě, ale lekla se a odešla. A mají zvonce, cinkají. Pak koně, krásní a ovce.
A pak jsou tu lidi, pilgrims, peregrinos poutnici, s těmi se zdravíte, čím blíž k Santiagu, tím houšť, až se přestanete zdravit, protože byste se uzdravili k smrti... Při cestě zpátky jsem také šla v protisměru. Každý byl tak hodný a upozornil mě, že jdu obráceně. Ze začátku jsem to i vysvětlovala, že jdu v protisměru a že vím. Nakonec už jsem nereagovala. Přestane vás to bavit a toužíte zase po samotě....
